NA VAŠE ČINY NEZAPOMENEME

Milí spoluobčané, je třeba uchovat v paměti nezapomenutelné skutky, postoje a aféry našich předních politiků. Bez rozdílu barvy a politické příslušnosti. Najděte si proto každý svého šmejda a něco si o něm přečtěte.

KSČM (komunisté)

Nový příspěvek

NEPŘÍTEL Č.1 CÍRKEV

KATOLICKÁ CÍRKEV - NEPŘÍTEL Č. 1

   Dva dny po únorovém puči zakázali komunisté vydávání většiny českých a slovenských katolických periodik. Do církevních záležitostí začali svévolně zasahovat, aniž vyčkali příkazů shora, místní funkcionáři. Téměř ze všech okresů přicházely zvěsti o šikanování a perzekuci kněží a církevních institucí.; ,,Půda patří tomu, kdo na ní pracuje"  byl další podvod, kterým se komunisté chtěli zmocnit výnosných církevních statků a okrást úspěšně hospodařící rolníky. V krátké době po únoru 1948 přišla církev o sto osm zemědělských statků, někdy i velkostatků, o průměrné výměře
2 468 hektarů. Jen majetek olomouckého arcibiskupství měl rozlohu 34 000 hektarů a majetek Strahovského kláštera premonstrátů měřil 15 000 hektarů. Proticírkevní politika a kolektivizace zemědělství byly dva prvořadé úkoly vedení KSČ, kterému se tak s pomocí své bezpečnosti podařilo zlikvidovat nejnebezpečnější ohniska odporu.
      Hned po únorovém puči přinesla katolická církev první z předlouhé řady obětí : dne 11 dubna 1948 byl při pokusu o přechod hranic zastřelen slovenský katolický farář Jozef Rygel.
       Na podzim 1949 vznikl pří hlavní správě vyšetřování StB zvláštní útvar  pro církevní záležitosti. Jeho prvním úkolem bylo vybrat několik nejreakčnějších církevních řadových představitelů, pokud možno ty, kteří byli v největší oblibě u věřících, a uvalit na ně vyšetřovací vazbu. Zakrátko již tzv. církevní šestka schválila soustředění všech řeholníků do koncentračních klášterů akci řídil osobně plk. Osvald  Závodský ( popraven 19. března 1954 ), který vytvořil dvě vyšetřovací skupiny. Je snad zbytečné zmiňovat se o způsobech vyšetřování, bylo používáno psychického i fyzického násilí. Před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci stanulo deset vysokých církevních činitelů. Devět z nich bylo zatčeno v místech svého působiště, jezuita František Šilhán se však pokusil odejít do exilu a byl náhodně zadržen hlídkou SNB.... Oba prokurátoři, dr.Karel Čížek a dr. Josef Urválek hýřili komunistickou terminologii.
      Rozsudek být nesmírně tvrdý: redemptorista Ján Ivan Mastiliak byl odsouzen na doživotí, opat premonstrádského kláštera v Nové Říši Augustin Machalka a provinciál jezuitů František Šilhán k pětadvaceti letům těžkého žaláře. Opat Želivského kláštera premonstrátů Vít Tajovský byl odsouzen na dvacet let, dominikán ThDr. Silvestr Braito na patnáct let, františkán Jan Ev. Urban na čtrnáct let, šéfredaktor Katolíka jezujita Adolf Kajpr na dvanáct let, redemptorista Jan Blesník na dvacet let a jezuita František Milulášek na devět let. Pouze premonstrát Barták s poměrně nízkým trestem – dva roky. (bývalý šéfredaktor Katolíka, jezuita Adolf Kajpr věznění nepřežil, zemřel v leopoldovské věznici 2. 9. 1959)
Bartolomějská noc" ze 14. na 15, dubna 1950 ,, byla i akci hospodářskou.
Uvádí-li komunistický historik Karel Kaplan, že kláštery vlastnily 699 domů,
v klášterní knihovnách bylo údajně 1 800 000 knih (směšně nízké číslo)  a Národní galerie ,,dostala“ 629 obrazů  a plastik, pak musíme daný počet zdvojnásobit abychom se alespoň přiblížili konečnému součtu toho, co všechno se z klášterů  ztratilo.
      Většina řeholníků - přibližný počet je odhadován na dva tisíce mužů byla internována. V Čechách byly hlavní koncentrační  kláštery v Broumově Oseku u Duchcova, Bohosudově, v Králíkách, v České Kamenici a v Želivě; režim v koncentračních klášterech byl mnohem přísnější než v řadových věznicích s výjimkou Leopoldova.
      Mužské řehole byly beze zbytku  zlikvidovány. Z řádových kněží byl fráter Vladimír Pícha deset let vězněn a převor maltézského konventu  fráter Voráček pobýval, stejně jako ostatní řeholníci , v dlouhodobé  internaci: Litoměřický biskup Štěpán Trochta, později rovněž jmenovaný kardinálem, byl zatčen 10. ledna 1953 a vězněn až do roku 1965 zpočátku ve věznicích, později ve zmíněné internaci v Radvanově.'Olomoucký arcibiskup Matocha byl internován od roku 1953 ve své  rezidenci až do své smrti 2. listopadu 1961.
      V listopadu 1950 začal další z řady monstrprocesů!          
       Předseda Státního soudu odsoudil opata Jana Opaska na doživotí, biskupa Stanislava Zelu a ředitele Arcidiecézního pastoračního ústředí ThDr. Antonína Mádla na pětadvacet let odnětí svobody, opata Stanislava Jarolímka a ThDr. Otakara Švece na dvacet let, sekretáře pražského arcibiskupa Jana Soukala na osmnáct let, svatovítského kanovníka Jaroslava Kudlače na sedmnáct let, salesiána Václava Mrtvého na patnáct let a arcijáhna metropolitní kapituly Josefa Čiháka na deset let.
      Zatýkání kněží i laiků pokračovalo po celý rok. Odsouzeni byli františkáni P. Jindřich Řechka na dva roky, P. Alois Moc na sedm let za čtení zakázaného pastýřského listu a exkomunikačních dekretů, P. Bohumír Šebastián Kunčar na dva roky za přijímání nových členů do řádu, P. Karel Jelšík a fráter Václav Hlaváč taktéž ke dvěma letům vězení za poskytnuti přístřeší dvěma chlapcům, které StB označila za protistátní  živly.
      Ve vězeňské cele zemřel na následky týrání profesor bohosloveckého učiliště Dr.Josef Koutný­
      V červnu 1949 začal napjatý vztah mezi komunistickým vedením státu a katolickou církví prudce kulminovat. Na svátek sv. Víta se v arcibiskupském paláci konala další tajná konference československého episkopátu. Byla přerušena nenadálou událostí, když do budovy arcibiskupství vtrhlo několik příslušníků StB a zatklo kancléře konzistoře Dórnera. Arcibiskup Beran měl menší konflikt s příslušníky StB, neboť jejich chováni a způsoby srovnával s manýry gestapa. Ve stejný den byl zatčen v Olomouci vedoucí arcidiecézního pastoračního  referátu páter Bruno Sklenovský a o několik hodin později i arcibiskupský  sekretář ThDr. Josef Mošek.
      O pár dní později, v předvečer svátku Božího těla, pronesl arcibiskup Beran „zajímavý" projev. Už v úvodu přečetl strahovský opat Bohuslav Jarolímek zakázaný pastýřský list (za rok byl odsouzen na dvacet let těžkého žaláře a zakrátko, 31. ledna 1951, zemřel na rakovinu v pankrácké vězeňské nemocnici.) Beran skutečně pronesl prorockou řeč. Ovace, kterých se mu dostalo, nebraly konce. Před chrámem skandovali i nevěřící: „ať žije arcibiskup" a „Zůstaneme věrni!"
      V arcibiskupském paláci byl arcibiskup Beran okamžité internován, příslušníci StB kteří tam na něho čekali, ho údajně měli chránit před  hněvem lidu". Tak začala čtrnáctiletá internace českého primase, arcibiskupa Josefa Berana.
      Ještě v srpnu došlo na Znojemsku, v kraji osídleném do roku 1945 hojně občany německé národnosti, k rozsáhlému zatýkání. Komunistická bezpečnost zde odhalila „protistátní" skupinu, kterou ze zahraničí řídil uprchlý poslanec za lidovou stranu Chudoba. Ústřední postavou této skupiny byl převor dominikánského kláštera ve Znojmě Jakub Zemek. Dále v ní působili páter Jaroslav Štark, člen národního výboru dr. František Pařízek, národní správce z Mikulova, František Štěrba a prap. SNB Ludvik Lehký; byli obžalováni z úkladů proti republice. Převor Zemek byl obžalován a 25. září odsouzen na 18 let těžkého žaláře za to, že v dominikánském klášteře přechovával osoby, které chtěly před trestem opustit republiku
      Duchovní správce nejvýznačnějšího moravského poutního místa na Velehradě, páter Rudolf Vašíček, přečetl na svátek Božího těla dne 19. června 1949, při bohoslužbách, navzdory výslovnému zákazu místních úřadů, pastýřský list československých biskupů. Zpočátku ho stíhala okresní prokuratura. Týden před vánočními svátky mu byla doručena žaloba, 30. prosince si pro něho přijela StB. Za sedm měsíců byl v Praze, odsouzen Státním soudem ke čtyřem a půl roku ztráty svobody. V březnu 1952 byl odsouzen podruhé, tentokrát na dvaadvacet let. Hned v dalším roce, 16. ledna, byl odsouzen františkán Vojtěch Zlámel za čtení zakázaného pastýřského listu arcibiskupa Berana na ,,pouhých 18“ měsíců.
      9.ůnora 1950 odsoudil Státní soud kaplana Františka Leppa ze Slovenské Lupči na čtyři roky, kaplana  Štěpána Baláže ze Spišské Bělé odsoudil Státní soud ke třinácti letům těžkého žaláře. Státní soud v Hodoníně odsoudil 22. března 1950 faráře Jaromíra  Pořízka k patnácti letům vězení za napomáhání Jaroslavu Vetejškovi automechaniku z Hodonína, a několika jeho druhům v protistátní a teroristické činnosti. Vetejška byl také obviněn z vraždy příslušníka StB. Proces proti Vetejškovi a spol. byl součástí rozsáhlé proticírkevní kampaně, ke které se UV KS rozhodl hned v prvních týdnech roku 1950. Obvinění ve Vetejškově procesu byli odsouzeni k neobyčejně vysokým trestům. nejnižší sazba byla čtyři roky  ale .většinou to bylo na dvacet let a doživotí. „Vedoucí" celé tzv. teroristická skupiny, J. Vetejška byl odsouzen k trestu smrti provazem..                    
      Zvláštní postavení mezi úkoly kulturní revoluce, zachvacující široké masy, má boj proti  opiu lidu,  proti náboženství. Tento boj nutno vést houževnatě a soustavně. Proletářská moc musí zrušit jakoukoliv státní podporu církve, která je agenturou kdysi vládnoucích tříd, zamezit jakémukoli vměšování se církve do státem organizované výchovy a vzděláváni; ale zároveň všemi ji přípustnými prostředky provádí protináboženskou propagandu, odstraňuje výsadní postaveni dřívějšího státního náboženství a celou výchovnou a vzdělávací práci organizuje na základě ,,vědeckého materialistického světového názoru
      Politika komunistické strany vedla k tomu, že katolická církev byla "zahnána do kouta", tisícileté zkušenosti církevní politiky musely vyůstit do jediného možného závěru - římskokatolická církev se proti své vůli stala jedinou skutečnou a legální opozicí komunistické straně. Musela hájit   svou holou existenci a tudíž se stala politickou silou, přestože český i slovenský vysoký klérus cosi podobného neměl vůbec v úmyslu.
      V průběhu roku 1949 začala v Československu propagandistická kampaň proti katolické církvi, jejímž účelem bylo zdiskreditovat ji v očích prostých občanů. Jednoduché, leč, účinné demagogické pomlouvání katolické církve, zejména vysokého katolického kléru, bylo každodenním chlebem celé komunistické mašinérije.
      Řada kněží se přiklonila ke smířlivé politice, vycházet s komunisty za každou cenu, ale proticírkevní teror, který rozpoutal Čepička v čele ministerstva spravedlnosti, přivedl i mnohé ateisty a občany bez náboženského vyznání zpět ke katolické církvi., byť se náboženské úkony stále častěji konaly neveřejně, mnohde tajně.

Žádné komentáře
 
Politikmann nás spasí!!! Najdi si svýho šmejda !!!