NA VAŠE ČINY NEZAPOMENEME

Milí spoluobčané, je třeba uchovat v paměti nezapomenutelné skutky, postoje a aféry našich předních politiků. Bez rozdílu barvy a politické příslušnosti. Najděte si proto každý svého šmejda a něco si o něm přečtěte.

KSČM (komunisté)

Nový příspěvek

POLITICKÁ OPOZICE V ILEGALITĚ

POLITICKÁ OPOZICE V ILEGALITĚ 

Historická schůze ve Vinoři

            Historickým mezníkem v protikomunistickém odboji byla schůzka představitelů všech ilegálních vedení bývalých politických stran, která se konala na faře ve Vinoři poslední sobotu září 1948.
            Dr. Josef Nestával, který byl vůdčí osobností národně socialistické strany v ilegalitě, neuvážené a zbrklé jednání odmítal a záporně se stavěl i k zamýšlené schůzce. Dr. Milada Horáková však v ilegálním vedení národně socialistické strany prosadila alespoň nutnost vyslechnout názory jiných opozičních stran, proto vůbec k této historické schůzce došlo.
           Schůzky se zúčastnili dr. B. Hostička a dr. Vojtěch Jandečka za lidovou stranu, poslanci Vojta Beneš a Vojtěch Dundr, spolu s dr. Zdeňkem Peškou za sociální demokraty, dr. M Horáková, dr. Josef Nestával, ing. Karel Šobr a dr. Mojmír Vaněk za národní socialisty. Jednání na vinořské faře se vlekla dlouho do noci, lidovci chtěli sjednotit představitele všech směrů do jednotné fronty proti komunistům, neshoda panovala mezi sociálními demokraty, kdy Vojta Beneš zastával defetistické stanovisko a údajně sprostě nadával na bratra (což nebylo nic nového, neboť vztah obou bratrů byl všeobecně znám) . Vojta Beneš považoval prezidenta Beneše za příliš kompromisního, ochotného vždy k velkým ústupkům. Zatím co dr. Peška podporoval dr. Jandečku v jeho teorii sjednoceni celonárodního odboje proti komunistické tyranii, dr. Nestával jako vůdce podzemních národních socialistů odmítal jakoukoliv spolupráci jiných politických stran. Výsledkem bylo resumé, že každá politická strana bude pokračovat v ilegální činnosti samostatně, představitelé zainteresovaných stran se však budou pravidelně informovat o situaci doma i v zahraničí. Možná že vinou prezidentova bratra, Vojty Beneše, který rozhodně odmítal vůbec se bavit o marxizmu, snad i neochotou a nejednotností v tak vypjaté situaci nemohli účastníci vinořské schůzky najít společný jazyk. Vyjma B. Hostičky, žijícího ve Švýcarsku, si všichni ostatní vzali tajemství vinořské fary s sebou do hrobu. Nakonec se však ukázalo   kardinální chybou, že na schůzku nebyli přizváni  příslušníci armády, neboť to byli právě oni, kdo v následujících měsících nesli na svých bedrech největší břemeno veškeré odbojové činnosti v Československu, a v prvních dvou letech také přinesli největší oběti.
           Desetitisíce stoupenců demokracie a vlastenců začínají rozšiřovat ilegální tiskoviny, shromažďovat zbraně a připravovat se k odbojové činnosti. V létě 1948 vychází ilegální České slovo, Svobodné slovo, brněnská Rovnost. Po smrti prezidenta Beneše jsou letáky a ilegální tiskoviny nejsilnější zbraní domácí rezistence. Za vydávání a rozšiřování ilegální Pochodně bylo v Praze, 6. října 1948 odsouzeno k vysokým trestům celkem dvaatřicet osob. Vznikají protikomunistické odbojové skupiny složené z nejstatečnějších vlastenců: „Krajina", „Věrni-Jožka", v Liberci „Soňa", v Děčíně „Sever", „Světlana" na Moravě, „Hory Hostýnské, „Přijdeme", ,, Černý lev 777" v Jižních Čechách, a celostátní „MAPA2", „Junák" a „Orel", „Praha-Žatec", „Pravda vítězí",v  Roudnici ,,Náš Boj“, „Nový směr," „Mafie­Vysoký 217", v Praze pak „Pochodeň" a „Eduard I", „Daak", „Za svobodu", „Erkvie", v jihozápadních Čechách „Dr. Hřebík", „Písek" a „Cyril",. v Bratislavě „Otto", v Pardubicích „Odboj", v Ústí „Kotva" a celá řada dalších. V zahraničí se z nejstatečnějších mužů a žen formují první skupiny, soustředěné zejména kolem demokratických politiků.    V červenci 1948 surově zavraždil kapitán M. Pich-Tůma tajemníka národně socialistické strany Ing. Petra Konečného a dal ho zahrabat v lese nedaleko Banské Bystrice. Jinou obětí vyšetřovatelů StB vedené Pichem-Tůmou byl i kpt. SNB František Novotný, jehož výše jmenovaný rovněž osobně zastřelil.  (V červnu 1991 byl Pich-Tůma vojenským soudem v Příbrami rehabilitován.
           Po sloučení sociální demokracie s KSČ, což „zařídili" Zdeněk Fierlinger a Jiří Hájek, prohlásil K. Gottwald: „Budeme ji my čistit a nepustíme do organizace žádný pravičácký plevel." O národních socialistech se údajně vyjádřil s ještě větším despektem - zejména o novém předsedovi obrozené socialistické strany, prof. Emanuelu Šlechtovi.
  Po tzv. obrození bývalých politických stran a po řádění nově zřízených akčních výborů Národní      fronty zůstalo z 593 000 členů národně socialistické strany před únorem 1948 za necelý půlrok pouze 14 844 ve straně socialistické. Lidová strana měla před komunistickým pučem zhruba 503 000 členů, po Plojharově několikaměsíční „obrozenecké" činnosti jich zůstalo pouze 33 141.
            Vedení „obrozené" strany socialistické natolik kolaborovalo s komunisty, že dokonce chtělo přijmout marxismus jako svou oficiální ideologii, což prozíravý Geminder vedení KSČ rozmluvil a Gottwald předsedovi socialistické strany Šlechtovi přímo zakázal.
            Ihned 1. září byl v Praze zahájen první poúnorový monstrproces, který zcela.jasně ukazoval, jaká   bude ona vychvalovaná Gottwaldova lidová demokracie. Před soudem stanuli, byť v nepřítomnosti, bývalí poslanci Ústavodárného národního shromáždění, prof. Vladimír Krajina, O. Hora, Alois Čížek a krajský tajemník národně socialistické strany v Českých Budějovicích, František Baroch, dále byli obžalováni zaměstnanci  aparátu národně socialistické strany Milič Solský, Milena Šeborová, dr. Karel Mainer, Stanislav Honzejka, František Povroznik, Jindřich Pošta a Jan Nevečeřal, který jediný činovníkem národně socialistické strany nebyl. Obecně toto soudní přelíčení vešlo do povědomí jako proces s Krajinovým spikleneckým centrem (Jak chudý byl slovník „vítězů"). Krajina, vůdce domácí válečné nekomunistické rezistence, obžalován ze spolupráce s nacisty (!) a dále proto, že organizoval zpravodajskou kancelář v sekretariátu.národně socialistické strany.
            Čelní představitelé národně socialistické strany, její ústřední tajemník prof. Krajina a poslanci Otto Hora a Alois Čížek, byli v nepřítomnosti odsouzeni k pětadvaceti letům vězení.
            Prvním procesem po dr. Horákové bylo soudní líčení s mladými národními socialisty, organizovanými v protistátní skupině „Eduard I“ „Eduard II" a „Eduard III". V čele skupiny stál Zdeněk Slavík, bývalý okres tajemník národně socialistické strany v Mladé Boleslavi. Předsedou senátu Státního soudu byl opět známý hrdlořez, generál dr. František Matoušek, jemuž sekundovali prokurátoři dr. Juraj Vieska a dr. Oldřich Bastl.
          V soudním přelíčení bylo odsouzeno třiatřicet mladých lidí k neuvěřitelně vysokým trestům. Vedoucí skupiny Z. Slavík byl původně generálem Matouškem odsouzen k trestu smrti, naštěstí mu byl rozsudek pozměněn na doživotní žalář. Ladislav Šimůnek, Jan Drahota a kpt. SNB Jaromír Svojk, mjr. František Chotek a Bedřich Veselý byli odsouzeni na pět dvacet let, Vladimír Bičiště, Mirko Štastný a Čestmír Čejka na dvacet let, Ivo Fiedler, Bohumil Jahoda, Marie Stejskalová a Zdeněk Kulrt na patnáct let, Jaroslav Karafiát, Václav Findejs, Rudolf Hejzlar a Ladislav Pivoňka na deset let a samozřejmě byli všichni odsouzeni ke ztrátě veškerého majetku a k vysokým peněžitým pokutám. Při projednávání obžaloby s mladými národními socialisty byly do soudní sině vpuštěny delegace mládežnické organizace ČSM, takže se to na Pankráci svazáckými košilemi jen „modralo". Zfanatizovaní mládežníci, v čele se svými „fýrery“se hysterickým řevem dožadovali nejpřísnějších trestů pro „zrádce našeho mládí". Po vynesení pouze jediného rozsudku smrti generálem Matouškem začali „uvědomělí" svazáci pískat na prsty a jiným vulgární způsobem projevovat svou nespokojenost. Mládež nová, mládež Gottwaldova, byla dosti krvelačná...
          Krátce po procesu s dr. Miladou Horákovou a spol. následovaly další procesy s členy a funkcionáři strany národně socialistické. Hned 1. července 1950 proběhl v Praze proces s Josefem Čuperou; prokurátorka byla známá dr. Ludmila Brožová a předsedou senátu dr. Vojtěch Rudý.
           Druhý senát Státního soudu za předsednictví dr. Matouška soudil v stejný den jinou skupinu národních socialistů - ing. Klímu a spol. Třetí skupinou před státním soudem byla organizace dr. Mátla a dr. Ludvíka Pinkase, kterou soudil senát dr. Kruka.
            Na podzim roku 1949 se začali do Prahy sjížděl Gottwaldem pozvaní sovětští poradci z KGB, neboť dosud se většina obžalovaných a odsouzených „nepřiznávala", což se do scénáře komunistů na ministerstvu vnitra vůbec nehodilo. Reicinovi muži z 5. oddělení byli krutí, suroví, bezohlední násilníci a „vyšetřovatelé" StB Jindřicha Veselého si s nimi v ničem nezadali. Dosud si však neosvojili nelidský způsob týrání podle sovětského vzoru, při němž se lidské charaktery i bezmezná statečnost lámaly většinou použitím halucinogenů. I Lidové noviny z 30. srpna 1949 doslova instruovaly veřejnost k hromadnému udávání.
           „Je třeba znovu a znovu našim lidem připomínat, že ostražitost je záležitostí všech věrných občanů republiky, a nikoliv jen úředních orgánů. Mnohému lze zabránit upozorněním. Dělník, který se ohradil proti tomu, když ho chtěli použit jako nástroje svého spiknutí, věděl, na které straně je jeho zájem, ale považoval udání za něco nečestného... Hájit lidovou demokracii nemá nic společného s udavačstvím, které jsme odsuzovali za doby nesvobody. Je čestné a nejvýš spravedlivé hlásit jakoukoliv vědomost o protistátních činech. Jen s bdělostí obhájců velké věci socialismu lze ušetřit naše úsilí velkých škod...
           Komunisté se stejně jako nacisté ze všech sil snažili povýšit udavačství a donašečství na čestnou povinnost, kterou projevuje každý občan své nadšení a svůj postoj k jejich, komunistickému či nacistickému režimu. Základní mravnostní hodnoty označovali za zločiny, a skutečné zločiny povýšili na hrdinství. Morálka a mravnost se působením jejich ideologie a způsobem jednání začaly vytrácet ze společenského života. Čestní lidé se uzavírali do sebe a udavači stoupali na „společenském" žebříčku komunistické hierarchie nezadržitelně vzhůru, dekorováni podle počtu udání.

Žádné komentáře
 
Politikmann nás spasí!!! Najdi si svýho šmejda !!!